| 
| 
Kdo?
Kdo je ten životodárný zabiják,
co nevidí svět všelijak?
Ten co halí kraj do prachového peří,
ten co v jeho sílu lidé věří.
Ten v proudu trhá břehy,
tím dopouští se něhy.
Mrazivý i vroucí
je vždy nehynoucí.
Sokem je mu jediný,
kdo promění v popel svět.
Kdo drží teplo rodinný
- ten zrádný rudý květ.
Lidé
… jsou jak vázy –
malované a zdobené zlatem.
Samý lesk a klišé,
co poskvrníš i hmatem.
Vše schovávají pod glazuru,
bez znalosti citu
Pyšně nosí hlavu vzhůru,
sníc o lepším bytu.
Hezčí váza - prostá je,
bez podpisu umělcovy ruky,
co na nic si nehraje.
Jen věrně stojí - hodiny, dny, ba i roky
Vláhu dopřát každému květu
je jejich snem.
Vědí o zlobě světu
i přesto slouží každý den.
Souznění
Úsměv blázna, v němž můžeš číst, co před chvílí se dělo.
Tichý výkřik souznění, když jejich duše bylo jedno tělo.
Cítíš tu sílu dvou, co na plno se milujou…
Chceš být jedním z nich, závidíš jim jejich hřích.
Jen na chvilku zažít ten slastný pocit štěstí,
jen na chvilku svou duši spasit a utopit ji v rozkoši.
Však to umí jen oni, znají se už spousty let,
znají se tak dlouho, co světem je svět…
Věděli že někdo někde čeká a to co jiné leká,
jak políbeni od anděla, věděli že příjde.
Jedna duše co rozdělena byla na dvě, dnes našla co postrádala.
Bez hledání přišlo co stát se mělo, když obě duše jedno byly tělo.
Souboj
Ne neztrácím víru, to jen se srdcem se mozek pere.
Ne neztrácím sílu, to jen rozum ven se dere.
To bezesná noc láká mě ven
a já na ni volám: "Jen si mě vem,
vezmi si vše co mi teď patří,
vezmi si vše a na černo natři,
zahal mé snění do černého hávu,
já před tebou neskloním hlavu."
Tvá tajemná moc s dotyky světla mizí,
tvou sílu vystřídá ta svěžest ryzí.
Mé srdce silně bije
a světlo duše tvé temno vpije,
bez poskvrny zůstane,
ne nic se jí nestane.
Má duše má pevný štít,
dává srdci touhu žít.
Mé srdce pevně buší
tím vrací sílu mé duši.
Sen
Kdesi za velkou louží u malé kapky vody začalo právě svítat, ten východ je zde mocnější než kdekoliv jinde. Rudé slunce vykresluje na hladině jezera stín domova. V krbu už dávno praská dříví a plameny hladí kotlík s vodou, jež je určená pro ranní mok. Ve velké místnosti, provoněné dřevem, se rozprostírá jemný závan černé kávy a zeleného čaje. On pootevřel oči, v nichž zrcadlí se všechny květy a viděl ji jak sedí u stolu, jen tak v jeho košili zaplé jen na jediný knoflíček. Ještě rozespalý zašeptal její jméno a blaženě se pousmál. Ona se zvedla ze židle a bose lehkým krokem došla k jejich loži, její pohlazení konečky prstů po jeho spánku jakoby říkalo, že hlídá jeho sny a on ví, že u ní jsou v bezpečí, střeženy a utajeny stejně jako kdyby nikdy nebyly vyřknuty.
Dveře na verandu se otvírají a oba vycházejí přivítat nový den s hrnkem v ruce. Tiše vrzne podlaha a oni se usadí na dubovou lavici a dají kávovému aroma šanci provonět celý kraj. S prvním douškem vzduchu, co přináší vítr z chladných hor, co se tyčí za srubem, proniká do nich nová energie dálek, z nichž je slyšet je ržání hřebců a štěkot jejich psa. Jejich těla, stejně jak hrnky na zemi, se sešla a tak jak nádherně chutná milování v Kanadě tak nádherné bylo svítání nad srubem. Po dlouhém čase mazlení se chystal k cestě položit pasti , balí si jídlo a sedlá koně. Ona mu dělá křížek na čele a čeká příslib návratu. Tvůj kůň se vzdaluje a já usedám do houpacího křesla...
Pocit
Pohladil tě mráz
víš že něco se děje
ten pocit je tu zas
ale co... do prdele
to něčí láska objímá jinou
to tvé city ve tmě hynou
to jejich duše mizí pod peřinou
přišel se rozloučit ten známý hlas
přišla smrtka s kosou zas
cítíš jak tu dokolečka obchází
cítíš že někdo schází
máš jen pocit prázdné hlavy
ona myšlenek tě zbaví
cítíš jen tu zimu
víš že někdo zhynul
necítíš už nic
teď je ti jen hic
duše mimo tělo odešla
snad s mrtvými se nesešla
snad se jednou vrátí
snad se nikde neztratí
Ovce
Jak tupé ovce jdete za názory jiných,
jak tupé ovce kráčíte na porážku.
Jak tupé ovce v šatech bílých.
Jak tupé ovce v prášku.
Nemáš vlastní názor ani hlavu
jen posloucháš ty druhé,
utápíš se v tomhle davu
co s tebou asi bude.
Máš nohy vlastní, tak se zvedni,
postav se a jdi svým směrem.
Nebo na prdel si sedni,
my na povrch se derem.
Urážkami neotupíš můj názor,
mou sílu nikdy nezdoláš.
Tak dej si na mě pozor,
vždyť tohle všechno dobře znáš
Řeknu vždy vše z příma,
to nemusí se ti zdát.
A co v tobě dřímá?
nechám si jen zdát.
Nebuď jak ta tupá ovce
poslouchej své nitro.
Vím, že poznat se ti nechce
že blíží se už jitro.
Davem unášet se nechat,
to snadně může vypadat
Vždyť není už kam spěchat,
když slunce začlo zapadat.
Zvedni tu svou prdel línou,
začni myslet na svou vlast.
Vždyť všichni kolem tebe hynou
a neřeší to žádný chlast.
Nebuď tupá ovce jdoucí za názory jiných,
Nebuď tupá ovce kráčící na porážku.
Nebuď tupá ovce v šatech bílých.
Nebuď tupá ovce v prášku.
Pozvedni mysl svou,
minulost nech za sebou.
Neztracej se v davu,
vždyť máš vlastní hlavu.
Udělej si vlástní obraz,
své myšlenky pusť ven.
Nezkoušej tu žádný podraz,
my tě nesejmem.
Lucie
Dáma bere krále
a ty se vracíš k nirváně.
Vítr rozcuchá ti vlasy
a slzami zkrápíš své řasy.
Vše je jinak než si chtěla,
jen kdyby změnit si to směla.
Minulost už nevrátíš
však budoucnost změnit smíš.
Vyber si tu cestu správnou
odejdi dřív než všichni mávnou.
Nech to zlé za sebou
budoucnost máš před sebou.
Nemůžeš žít ze vzpomínek.
Dokud v srdci hoří plamínek,
tak naber ten správný směr
a život do rukou si ber.
Vše je tak jak si chtěla,
všechno si změnila.
Teď žiješ sama za sebe
a za to patříš do nebe…
Lásko
Našla se síla nová,
co z vesmíru se zrodila
Tu sílu láskou zveme,
vždy když ji nalezneme.
Tolik lásek co tu bylo,
však jen jedna je s tím velkým L,
co vše se pro ni ve světě dělo…
I ty šel bys za ní do pekel…
Hvězdy kradeš ze střech noci
a dáváš si je pod polštář.
Však co zrozeno je v její moci,
neřekne ti žádný lhář.
Ten plamínek co hoří v srdcích
rozdmýchal sám kouzelník.
Po těch hvězdách zářících
neumíš vyjádřit svůj dík.
Každý pocit co máš v duši
nejde říct jen tak lehce.
Někdo pozná jiný tuší,
že umřít se ti nechce.
Tou sílou co v sobě máš
jiným pole zaléváš.
Tou sílou co půjčil ti on,
rozbušíš srdce všech jak zvon.
Splynutí
Na horkou kůži tvou
padají kapky těla,
bubnují tiše tmou
jak povzdech od anděla.
Jen tvé vzdechy
slunce budí.
A mezi mechy
rosa studí.
Šplháš na tu horu
a nechceš procitnout.
Blížíš se k vrcholu,
už chceš se tam ocitnout.
Její prsty hladí tě jemně.
Její vzdechy tě pruží.
Její "už" zní tak temně
a cítíš jak moc po tom touží.
Teď splynuli jste v jednu bytost.
Teď právě se zahřmělo,
Nad rychlostí zbyla lítost,
jak kdyby se to nesmělo.
Rád změnil byst ty okamžiky,
kéž trvli by dlouze.
Zas chtěl bys slyšet její vzlyky.
A utápět se v touze.
Dopis
Píšeš prstem dopis do oblak,
po větru ho posíláš.
Pouštíš myšlenky jen tak,
a na své lásky vzpomínáš.
Pro tu první psaní letí,
pro tu první velkou lásku.
To jste byli ještě děti,
s klíči na provázku.
Píšeš jak vrátil bys to zpět,
jak rád bys jí zas viděl.
Píšeš jak zlý je tenhle svět,
až za něj by ses styděl.
Jak rád bys jí zas objímal,
jak líbat bys jí chtěl.
Jak rád bys jí ten dopis dal
však kdyby si jen směl.
Nevíš kde žije
a nevíš o ní nic.
Kdeže konec jí je
a co vše jí chceš říct.
Podepsal ses " stále Tvůj..."
Snad nevrátí se zpět
teď větře jenom duj,
já čekám odpověď.
Přišel dopis zpátky.
Tak vrátilo se psaní.
Tys četl její řádky
podepsány "Tvá paní".
Stále jsi v mém srdci,
stále tě tam nosím.
Probouzím se v noci,
vrať se ke mně prosím.
Tak oba lásku našli
u jednoho stolu.
Tak se opět sešli
a jsou zase spolu.
Oba psali dopis do oblak.
Po větru ho poslali.
Pouštěli myšlenky jen tak
a opět se shledali.
Tak končí příběh lásky naší,
tak šťastná s Tebou zůstávám.
Kolik každá láska váží,
to musí zjistit každý sám.
Dnešní ráno
Je patnáct stupňů, sedím na balkóně,
piju kávu a čtu knížku dávno přečtenou…
Myslím na vás a je mi fajn.
Cítím, že podvědomí se rozhodlo si tenhle pocit ponechat,
je to zvláštní ale krásný pocit.
Mám chuť usmívat se, stále a bez důvodu,
jen tak se usmívat na černé mraky na obloze,
jen tak culit se na vše kolem…
Ať vidí že mi je krásně, ať to cítí všichni co jsou kolem…
kamarádka nejbližší
chceš psát a nemáš slov
na prstě tíží drahý kov
na tváři máš jen úsměv
však v srdci je ti pustě
jsi silná a hrdá
tahle hra je tvrdá
o život teď hraj
své pocity zataj
blízký nejvíc ranní tě
už dávno nejsi malý dítě
to vše už dávno znáš
už na nic se neptáš
přijala si tuhle roli
stojíš sama v širém poli
nahoď úsměv vše je fajn
oni pravdu nepoznaj.
najdi v sobě zbytky síly a nedej na sobě nic znát
jen takhle můžeš život hrát…
Mému andělovi
Když mě ráno vzbudí něčí dech na zádech je to krásný pocit, ještě slunce nevyšlo a šum řeky dává mi pocit svobody, můj anděl spí a já mu hlídám spánek…Jen mlčky sleduji lesk jeho křídel a chci si je zkusit,chci vědět jaké to je lítat… Sleduji jeho tvář a chci si ji navždy zapamatovat, chci jej hladit a líbat, ale strach aby nezmizel mi to nedovolí, chci mu říct jak jsem vděčná za to že tu je, ale on spí a co kdyby mě neslyšel? stejně to řeknu, co kdyby... Skláním se abych se napila z jeho rtů, chci pít to dobro a lásku, jsem sobec a chci aby zůstal stále se mnou, ale vždyť to je úděl andělů tak čeho se bojím...?