| 
| 
Jak tvá smrt zasáhlo mě rozhodnutí,
zbyly jen vzpomínky hezké.
Něco stále duši nutí
mít myšlenky teskné.
Tohle není žádné žití,
jen mi hlavou bleskne.
V žilách cítím silné pnutí,
když v ruce nůž se leskne.
Všeobjímající bolest,
naděje jak rozervaná střeva srn
podél silnic.
Život bez nobles,
v srdci ostrý trn
a dál nic.
Nepotřebná a zbytečná,
opuštěná a přebytečná,
sama a netečná chodí láska světem.
Slzy, co padají na polštář, kdes spával ty,
dělají mi věrnou společnost v tichu tmy.
Noc ozvučená samotou vede mé kroky prázdnotou.
Na jiný polštář pokládáš hlavu
a vzpomínky tvé rozpustí se v davu.
Já marně na dotyky vzpomínám, když sama k ránu usínám.
Ta víra v lásky plný svět, nechce se mi vrátit zpět.
Ač hledám ji ze všech sil,jen prázdný polštář mi tu zbyl...
Co se ti honí hlavou?
Hlava je prázdná – duše a srdce křičí o pomoc…
(lepší než kulka)
Na co myslíš?
Na to dobré co bylo…
Tak mysli na to špatné…
...to nebylo.
Jsi smutná?
Ne, jsem bolavá…
Bude líp…
Horší je jen smrt…
Samota co zabíjí a svoboda co osvobozuje,
opilecké řeči jež vedou k cíli a němá slova to vše mě vede k myšlence,
proč člověk nemá co chce, proč chce víc než má a proč bolest neposiluje….?
Není snadné žít dnešní dobou a svou cestou jít já tvá Agnes a ty Krysař jiné…
já, jež dala ti vše a nechtěla nic, já jež chybuje, já člověk…
Ty ten dokonalý bez chyb co hledá rovnocennou, jež nikde není,
ty Krysař jež zabíjí, ty ten co zabil sílu, lásku a naději…
My jež nikdy nebyli, my jež byli iluzí,
my jež nikdy nebudou, my jež nejsme my…
My jsi ty a někde já, není my, jsi ty a já - každý na jiný straně barikády…
Síla bez viny, láska bez pochyb – vlčí prokletí na dně duše.
To zvíře volá o pomoc a zmateně bloudí v kruhu.
!!! UTRAŤTE JEJ !!!
- ať se netrápí
Nad Pólem severním
cosi se blýská.
Nikoho neviním
že se mi stýská.
To třepe se stálice
u horizontu nízko.
Pálí to velice,
že nejsem ti blízko.
Hvězda co nezhasne
je mi tak milou.
Srdce mi nepraskne
tak pouštím si žilou.
Nemám se s kým loučit
a nemám se kam vracet
mám chuť to ukončit-
chce se mi zvracet.
bolest Tvá byla i bolestí mou
jít po boku Tvou černou tmou
já chtěla být Ti oporou.
sobecky dávat a bez chuti brát
s jizvami na duši mít chuť se prát
teď musím to vzdát…
Jsem uvězněný sebevrah
ve svém vlastním srdci,
co poslední je tah,
to uvědomuji si
tys vzdal boj se smrtí,
já mířím hlouběji vzhůru,
to bylo tvé prokletí
hledat černou můru.
je to řada let,
co zlatou dal sis dávku.
nevrátíš se zpět,
vše je v nepořádku.
Každému co jeho jest,
mě patří však jen bolest.
Černá stuha černý rám,
ten obraz už dávno znám.
I osud tony barev znal,
však černou mi vše zmaloval.
Zde slabší nános barvy jest,
jedna šedá ční tu z cest.
Šedá barva naděje když - už se nic neděje
Ty máš všechno a já nic,
chtěla si snad něco říct?
ne litovat se nechci,
to život mi dal lekci.
Na sebe se podívej a pak něco povídej...
Prodávám své city jak děvka na ulici,
za litr,když je město spící.
Mozek tě chápe,
však srdce krvácí,
stvůra ven se drápe,
když vzpomínky se navrací.
Srdce pokládám na obětiště
snad budeš šťastný někdy příště
pokládám zde i duši
ať srdce tvé dál buší
leží zde mé celé tělo
co dál žít už neumělo
Chtěla jsem být poslední, kdo přeje ti sladké sny…
Chtěla jsem být první, kdo ti přeje krásné jitro…
A chtěla jsem být jediná, kdo ti říká „Miluji Tě“…
Ano CHCI, ale chtěl si někdy ty?
Děkuji známým, jež nechali mě na dně, že mohla jsem poznat kam až lze padnout.
Děkuji přátelům, jež podali mi ruku a já poznala, že nejsem tu sama.
Děkuji jen sobě za bolest, co vede mě cestou ke ztrátě víry…
Hříchem je milovat,
hříchem je nežít,
hříchem je dnešní čas přežít.
Vidíš jen zápory,
nevidíš plusy,
zkoušej si na jiné tyhlety hnusy.
Ta bolest otupí
a já se vzchopím,
však tvé jednání nikdy nepochopím.
Nádech parfému kouře,
make-up z prachu cest.
Co splní jarní bouře,
když utíkám zas z měst.
Vlasy smáčené deštěm,
voda na ohni už vře,
Co do kafe chceš ještě,
v naší natur-hře?
Večer celtu rozbalím,
do plamene zírám,
tady život zpomalím,
tady neumírám.
Zde není zloba a není zášť
zde zas a znova náruč máš.
Není bolest a není hluk
je jen slabá mysl v lánu luk.
Jsou bez významu slova,
však chci je slyšet znova.
Cikánka hádá mi z dlaně,
ta slova zní mi odhodlaně.
Krásná volnost bytí
to bude tvoje žití.
Proč černá stuha dělí listy v bloku na prázdné a popsané?
Proč nosíš svůj nůž stále po boku?
Proč již vše je dávno určené?
Proč otázek mám plnou mysl?
…zodpovědět neumím ani jedinou.